Hudba a čokoláda. S jistou dávkou nadsázky mohu tvrdit, že to jsou dvě hlavní ingredience v receptu na pokračování - mém životě. Nutno dodat, že obě tyto suroviny potřebuji mít stále na skladě v hojném množství! Ale stejně jako kuchař hledá ten správný poměr chutí pro přípravu pokrmů, tak i já se v životě učím rozumět svým hlavním ingrediencím.
S láskou k hudbě už se nejspíš narodíte, ale tu ke sladkostem jsem ještě podpořila tím, že jsem se vyučila cukrářkou. I přesto, že po studiu tohoto oboru mohu označit cukráře za skutečné mistry a výsledky jejich tvorby - třeba v podobě růží vymodelovaných z karamelu - za umělecká díla, zvítězila u mě láska k hudbě a především zpěvu. Považuji však za příjemnou přednost fakt, že kromě kvalitní hudby bezpečně poznám i kvalitní zákusek!
Blažený pocit pramenící z vychutnávání kousku dezertu v útulné cukrárně je podobný stavu, který zažívám při poslechu krásné melodické písně či árie 18. století. A v oné skladbě se odráží duševní pohnutky autorovy, jeho emoce a myšlenky… Byl zamilovaný? Zoufalý? Nebo dokonce zoufale zamilovaný?
Neodolatelná chuť pařížské šlehačky dráždí mé chuťové pohárky a nádherné tóny rozechvívají mou duši…
K cukrařině mám blízký vztah, nicméně u mě na plné čáře zvítězila má životní ingredience číslo jedna: hudba, která je v porovnání se šlehačkovým zákuskem mnohem trvanlivější :o). Na partiturách skladeb či oper vás nelimitují žádná „minimální data spotřeby“…
V hudebním vzdělávání se považuji za „věčného studenta“. Do Lidové školy umění jsem začala chodit ve stejné době, kdy jsem nastoupila na obor cukrářský. Toužila jsem se učit hře na klavír, ale volný byl v tu chvíli jen obor zpěv a jako obligát kytara. Riskla jsem to a bylo to nejlepší rozhodnutí; zpěv jsem si zamilovala a byla jsem si jistá, že chci v jeho studiu pokračovat.
Po Lidové škole umění jsem se nějaký čas vzdělávala na Lidové konzervatoři (nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka) a poté dlouhá léta soukromě. Jsem velmi vděčná i za možnost studia na Konzervatoři v Teplicích a na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
Nemohu příliš hodnotit náročnost hry na různé nástroje; při snaze je ovládnout bojujeme s rozličnými technickými úskalími. S mnohými kolegy a pěveckými pedagogy jsem se však shodla na tom, že právě zpěv je jeden z nejnáročnějších a snad „nejcitlivějších“ oborů. Tím hudebním nástrojem jste totiž vy sami a musíte být stále „naladění“, zdravotně i psychicky vyrovnaní, mít dostatek sil a zdravého sebevědomí.
Líbí se mi více hudebních stylů, ale jejich společným základem je prostá lidová píseň a poté vážná hudba. Na těchto silných kořenech mohl růst kmen, větve a lístečky nevyčíslitelného množství hudebních směrů, které dnes zaznamenáváme.
Cítím jako svou povinnost interpretovat díla, která mne nějak oslovují. Jako by mne sama nabádala k tomu, abych je i já pomáhala zachovat pro další generace. Lidé by měli vnímat sdělení skladatelů hudby z různých epoch, pamatovat na svůj původ a rozvíjet lásku k umění, úctu k trvalým hodnotám a památkám. Chtěla bych povzbudit jedince, kteří se cítí být zrazováni okolím a životními zákrutami od toho, po čem v hloubi duše touží - jen necítí sílu a vůli svůj potenciál projevit.
Sama jsem se ke klasickému zpěvu vrátila po dvaceti letech a stálo mě to dost sil. Někteří pedagogové mi fandili, jiní nade mnou „zlomili hůl“. Svého rozhodnutí ale nelituji. Chci se v hudbě stále vzdělávat, tolik toho ještě neznám, tolik krásné hudby jsem si nestihla poslechnout…
Co se hudby týče, je to ušlechtilý a léčebný prostředek pro duši. Když jej děláte pro radost, šíříte tyto vlastnosti kolem sebe a spojujete vše, co dýchá. Sjednocujete protiklady, obohacujete vzájemně lidi různých národností a na první pohled neslučitelných povah. Není nad ten slastný pocit naplnění, kdy vnímáte, že všichni „táhnou za jeden provaz“ a mají ten nejčistší, nejradostnější úmysl; obohatit o krásný zážitek a pocity posluchače i sebe. Jistě, především interpret musí mít ze svého přednesu dobrý a čistý pocit, aby ho mohl předat a posluchač tak z koncertu odcházel „nabitý“ pozitivní energií a „měl chuť do života“.